Aliana se vydává konečně sama na vytoužené dobrodružství do cizí země. S tím souvisí loučení se všemi, které má ráda, s dosavadním životem i způsobem života. Neví co ji čeká, neví kam přesně jede, co tam bude dělat a jak se vlastně bude cítit když aktuálně zažívá úzkostné až panické stavy doprovázené depresivním obdobím. Ale i přesto všechno ji žene „něco“, co zná odjakživa, co je uloženo někde hluboko a co je pro ni esencí opravdového života a to je touha a odhodlání znovu se nadechnout a pocítit jak v žilách koluje krev. Je to ta radost, radost, které cítila jako dítě z každé maličkosti, radost z obyčejných běžných věcí, prostě ta radost, že zase žije a není zavalena jen tím kdo co chce. Uvědomila si, že ve všem tom, co dělala, začala chybět radost, protože zapomínala na sebe a najednou se ztratila „v ostatních“. Požadavky, nutnosti, neustálé „musíš, nesmíme“, a radost jako by vyhořela…

Radost je spojena se srdcem, je to takový pohon pro život, pro motivaci. Odhodlání je zase spojeno s nadějí a vírou v lepší čas nebo podmínky. Obojí se najednou znovu aktivovalo vykročením do neznáma, anebo vystoupením z komfortní zóny mohli bychom říci a to zaplo i kompas, kterému se říká intuice a napojení zpět na sebe.

Francie je zemí více kultur, a to je dáno tím, do které části země se vydáte. Region od regionu měla Aliana pocit, že je v trochu jiné zemi, protože místní používali jiný akcent, trochu jinak se oblékali, prostředí bylo trochu jiné a jídlo jakbysmet. Připadalo jí, že je v říši divů. Vybrala si jižní část Francie, známou Provence, a to hlavně kvůli známým levandulovým hájům. Ve svých představách se viděla jako vysmát Bohyně s kloboučkem obklopená fialovou a krásou voňavých květů levandule. Ovšem realita byla trošku jiná. Zjistila totiž, že cesta do „nebe“ vede přes očistec…

Po příjezdu její panika stoupla na nejvyšší úroveň. Několik hodin strávila čekáním na místním dětském hřišti, které bylo obklopeno arabskými dětmi a čekala zde na člověka, který jí měl předat klíče k bytu, který neviděla. Peníze měla půjčené na tři měsíce a do té doby musela najít práci, jinak by se sklopenou hlavou odjela zpět. Navíc neuměla víc jak pár vět francouzsky, takže jí čekal intenzivní kurz francouzštiny, kvůli čemu si myslela, že tam vlastně odjela. Ale nebylo to jediné co měla ve Francii objevit.

Ačkoliv to zezačátku vypadalo velmi těžce, seznamování s novou kulturou, učení francouzštiny, hledání práce, pocity osamělosti, nevědomost kam jdu a hlavně proč, bylo to osvobozující v tom, že Aliana nacházela opět své sebe-vědomí. Pocit, že dokáže to, co si přeje a hlavně, že díky tomu překoná stavy úzkosti a ztracení sebe samé a dojde k obnovení pramene života.

To ještě nečekala, že ji to přivede na tu nejdůležitější cestu,….cestu ke svému poslání a seznámení s Máří Magdalenou, tedy jejím odkazem, který je odkazem pro všechny ženy.